GOBELÍNY

Na začátku mám skicu, tužkou nebo akvarelem. Pak o tom dlouho přemýšlím a pak to rovnou utkám. Nedělám si žádný detailní návrh. 

Používám přírodní materiály a starobylou řemeslnou techniku.

Realizace trvá dlouho, jeden gobelín i několik měsíců. Práci se snažím nepřerušovat. Tkám v ateliéru, který jsem si vybudovala na půdě rodného domu. Je to vysoko nad náměstím, kam nedoléhá hluk. Lidi se mě často ptají, jestli si při práci pouštím hudbu. Nikdy, přímo to nesnáším. V ateliéru je ticho.

Když hledám pro gobelín název, uvědomuju si, že  vznikal z nějakého pocitu, který jsem neuměla vyjádřit, až jsem ho našla jako obraz v přírodě. Nejde mi o dekorativnost, ale potřebuju vyjádřit něco, co cítím v hloubce, v podstatě věci. Hledám tam zviditelnění toho, o čem přemýšlím."

Gobelíny jsou utkaný můj život. Taková jednota práce a života. Když jsem byla poprvé u moře, utkala jsem moře. Pak jsem pořád chodila po loukách a tkala jsem louky. Pak jsem se víc zahleděla do nebe a začala jsem dělat světlo. Mezitím jsem se vracela k moři a nad mořem je taky světlo. 

Napadá mě k tomu stará japonská báseň:

Celý den jsem koukal do nebe

a viděl jsem nebe."

K renesanci tapiserie došlo v Čechách z velké části v 60. letech díky prof. Antonínu Kybalovi. Jsem vděčná za jeho učení o tapiserii jako svébytném výtvarném díle. Za jeho popření názoru, že gobelínová techhnika je jen reprodukční. Že naopak zůrazňoval přednosti autorské realizace s možností vlastního rukopisu. Pro mne je to jediný způsob. Tkaní se mně stalo vyjadřovacím prostředkem, stejně jako malování akvarelem.